Založíme vlasteneckou stranu

Autor: Petr Tryščuk <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 17. 08. 2006

znak Tuto již památnou větu kdysi vyslovil jeden politicky činný známý a stejným dechem dodal, "a kdo do ní nevstoupí, není vlastenec." Humorné což?, ale on to myslel naprosto vážně. Naštěstí k realizaci a vzniku VS nedošlo a já to jako vtipnou příhodu mohu dávat k dobru, aniž bych se musel stydět za svou absenci členství v takto "výběrové elitní organizaci".

Velice podobný velikášský trend se ovšem usídlil v několika aktivistech, kteří podobně vynášejí soudy a sami sebe (respektive jimi zastupovanou organizaci-stranu) staví na nejvyšší možný vlastenecký piedastl. Tato snaha vzrostla před nedávnými parlamentními volbami a měla své i povolební dohry. Kdejaká prohra byla brána jako vítězství a na tom výkladu bylo úpěnlivě lpěno. Výsledky byly přepočítávány tak, aby se z nich dal vytřískat alespoň nějaký úspěch. Při čtení těchto "úspěchů" mi na mysli bezděky tanuly slavná slova W.Churchilla o falšování statistiky.

Nu což. Samotné furiantství bych nevnímal až tak negativně (lze si ne ně zvyknout), kdyby nebylo spojeno jen s dalším odporem veřejnosti k malým pronárodním subjektům. Laciné mediální body ukořistěné například na úkor sporného pracovního tábora v Letech (umístěním "stavby" na cizím pozemku - jako se povedlo NS) považuji spíše za ublížení celé národní problematice než za konstruktivní řešení dané problematiky.

Už dávno jsem si přivykl tomu, že vlastence nedělá trikolóra, příslušnost ke skupině politické či apolitické, ale jeho morální kredit, odkaz nezištné práce a další charakterové vlastnosti a výsledky jeho činnosti. Vlastenectví je více skrytým citem než barevnou pavézou (nezřídka i s falešným pozlátkem). Navíc tyto organizace samy sebe vzájemně často lustrují a kádrují i jednotlivce jim nepříslušející. To platí i pro různé odpadlíky, kteří se s nikým nesnesou a žijí pouze z nenávisti a svých článků, které často chrlí nadměrnou měrou. S každou jedovou slinou roste i jejich ego.

Obzvláště komicky působí slova o morálním kreditu od někoho kdo zanedbával celý # život rodinu, nebyl schopen vychovat ani sám sebe v řádného člověka a nyní by chtěl vychovávat okolí. O to komičtěji to působí v kombinaci s protikomunistickým aktivistickým chováním u těch, kteří svým mlčením komunismus drželi u moci. Pozdě bycha honit pánové a dámy! Připomínáte mi pouze neblaze proslulé partyzány, kteří do odboje vstoupili 10.května 1945 a kteří (s vědomím vlastního černého svědomí kolaborace) vraždili německé civilisty.

Když už nic, říká můj jeden přítel, jsou tito alespoň zdrojem zábavy. Přece již císař Nero se obklopoval lůzou, aby se pobavil pohledem na jejich ubohost. Po roce 1989 se jich u nás vyrojilo několik. Ne mnoho, ale za to o nich bylo více slyšet. Český, moravský a slovenský vlastenec se tedy měl a má přímo císařsky - lůza jej obklopovala i proti jeho vůli. Bohudík již většina z těchto bláznů skončila u anarchistů, komunistů, narkomanů, v blázincích či pomřela. Přesto nenávratně přispěla k ostrakizaci pronárodních aktivit a novináři z jejich kiksů čerpají dodnes.

Občas mi lidé píší, volají či osobně sdělují (v návaznosti na Vlastenecký klub), že takové vlastenectví se jim líbí. Dnes, když už jsem si jistější ve svých kramflecích jim často oponuji, že mediální odkaz vlastenectví je odrazem úmyslně křivého zrcadla. Zpravidla však zbytečně - křivý obraz je v lidech již silně zakořeněn.

Za tímto pokřiveným zrcadlem nestojí jen nacistům nepodobní aktivisti jako jsou JXD, Václav Havel, ale i výše zmínění rádoby vlastenci. Je to však marné, naše vlastenectví (práce s dětmi, besedy, II.odboj apod.) je "dobré vlastenectví" (podobně jako to za I. republiky) a všichni ostatní jsou fuj. Právě proto jsem rád, že souběžně existuje řada vlasteneckých, pronárodních uskupení, které dělají rozdílnou (a nezřídka i opačnou "politiku") neboť pravé vlastenectví je různorodé a nezaškatulkovatelné. Hlavně není podmíněno vhozem volebního lístku do urny s tím správným číslem a ani patolízalstvím vůči kverulantům (již výše zmíněným).

Suma sumárum mohu jen dodat, že vyšší ideály nelze podmínit stranickým odznáčkem, navýšenou aktivitou v době hormonálních změn, ale osobním příkladem, výchovou přinejmenším svých dětí, ale i vzděláváním atd. Nevím zda sám před sebou (a před svými potomky) v tomto ohledu uspěji. Doufám, že ano. Ale co vím jistě - nebýt celé plejády různých fanatiků, jimž vlastenectví slouží jako štít, byla by ta cesta mnohem jednoduší. Proto přeji národní scéně co nejméně fanatiků - úspěch se již dostaví.