Prabáby a pravnuci

Autor: Karel Doležal <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 15. 04. 2006

rodina Mnohé z nás, smrtelníků, již život vyvedl z jednoho jinak velmi rozšířeného mýtu. Domnívat se, že dnešek - ten moment, kdy se zrovna cítím být nahoře, bude trvat navždy, je pošetilé. Vždyť stačí jeden okamžik, ta jedna jediná osudová vteřina, a vše je rázem naruby. Lidé, kterým jakoby nic nechybí, zpravidla nic neřeší. Tento stav a tuto situaci si nicméně většinou neuvědomujeme. Když tomu zpravidla přijdem na kloub, bývá už pozdě. A pak již z tohoto úhlu pohledu není bohužel co řešit.

Nedávno psali v novinách, že předloni se narodilo nejméně dětí v naší novodobé historii. No, to už je nějaká doba. Mám na mysli tu novodobou historií. Přešly války, přešla i léta hladová. Nyní, když zavládl z historického hlediska nevídaný blahobyt, dorazily spolu s ním do našich končin i nové návyky. Rodina a děti se staly pomyslnou želenou koulí na noze. A ta koule prý brání rozletu. Známe důvod? Nebude jistě jen jeden, bude jich celá škála. Avšak nemá smysl je tu dále rozebírat. Zabralo by to příliš místa.

Onde zas, dočetl jsem se o starých a slabých lidech. Začasto to nebývá nic moc veselého. Jednou je jeden okraden, jiný zmlácen, dalšího odvrhli potomci a posledního dokonce týrali. Drogy, vraždy, loupeže, násilí, nenávist. Jsme tím, i díky naší informační civilizaci, obklopeni na každém kroku.

Vtírá se otázka – co to je? Jsou výše popisované skutečnosti a události jevem náhodným, nahodilým, nebo se jedná o trend, v němž je vlastně zakódováno něco hlubšího?

Bylo by duchaprosté nepočítat ve svých úvahách s faktem, že špatné věci se dějí za každých časů a v každé společnosti. Nyní jde o míru a o trendy /trendy, jako množné číslo slova trend, směr, směřování a nikoliv patvar znamenající něco jiného/. Nezbývá nezeptat se, jaký trend hýbe námi i celou naší dobou? Kdysi se společnost posuzovala dle přístupu k těm nejslabším z článků, ze kterých se sama skládá. Nemocní jedinci, staří lidé, děti. Dnes jsou slyšet i názory, že solidarita a soucit je div ne zločin. Osobně díkybohu nikoho, kdo by takhle uvažoval neznám. A přesto. Sleduji-li masmédia mívám dojem, že takoví sobečtí lidé musí být všude okolo mě. Naštěstí televize, noviny a obecně masmédia jako taková nejsou jedinou realitou našeho života. Spíš se jedná o jeden z mnoha střípků reality a k tomu ještě bývá mnohdy pokřivený. Možná již jde jakési prazvláštní virtuálno. Perpetum mobile znovu a znovu utvrzujícím sebe sama a všechny ostatní o svém obrazu světa. Tomu je třeba čelit. Nikoliv pouze trpně čekat, co kdo za nás vymyslí, či jak s námi vyběhne.

Nedejme se proto zastrašit věčnými dokola se opakujícími řečmi, jež vychvalují egoismus. Nenechme se znechutit falešně a záludně používanými adjektivy. Žijme si své normální, lidské životy. Buďme v klidu, žijme dneškem. Mysleme i na budoucnost, na své děti. Normálním životem my všichni navazujeme na odkaz našich předků, našich prabáb a pradědů, žijících si kdysi dávno ty své úplně normální lidské životy, plné radostí, starostí, lásky.

I minou léta. Až po nás žezlo převezmou naši potomci. A potom oni, naši pravnuci a pravnučky, budou zas hodnotit naše dnešní činy. Budou o padesát, o sto let chytřejší než my. Budou disponovat s pravděpodobností hraničící s jistotou větším množstvím informací nežli my. A hlavně, jak již bylo zmíněno, budou hodnotit naší dobu a naše činy. Co tu po nás vlastně zbyde? Jedno je jisté. Soudit nás budou minimálně s takovým odstupem, trpkými úsměvy, ba i nepochopením, s jakým my soudíme dobu našich prapředků. Mysleme na to.