Budoucnost českého nacionalismu

Autor: Jiří Orálek <(at)>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 23. 03. 2006

znak Současná Česká republika (dnes spíše nazývána zkomoleně „Česko“) je ve stavu, kdy zde existuje pouze jeden politický směr, tímto směrem je pseudodemokracie, nebo také liberální demokracie, která se dnes prosazuje po celém světě. Nedivme se potom globalizací a jiným jevům s liberální demokracií spojených.

Česká vládní garnitura má svým způsobem monopol k vládnutí. Nepustí mezi sebe nikoho, kdo není nějakým způsobem zprofanován buď minulým režimem, nebo režimem korupčním, tolik dnes bujícím. Žije v jakémsi vakuu, které je zdánlivě nepropustné. Český člověk má tohoto systému ve skutečnosti dost, nedokáže se však odpoutat od zažitých stereotypů, mnohdy naočkovaných ještě komunistickým režimem – jistoty, sociální zabezpečení, zajištění práce apod. Mohl bych zde použít výrok Dr. Karla Kramáře, prvního československého ministerského předsedy: „Ten národ, to je bahno“. Tato slova byla pronesena před více jak sedmdesáti lety, ale jsou aktuální i dnes.

Kdybych se měl zevrubněji zmínit o parlamentním systému první Československé republiky a systémem dnešním, bylo by to jako „nebe a dudy“, „voda a oheň“. Když dnešní politici mluví o pluralitním systému, tak je to jako mluvení „do větru“. Pluralita, dle mého úsudku, spočívá v tom, že se na moci podílí více politických subjektů z různého politického spektra. Nemyslím tím rozdělení pravice-levice, někdy to nejde ani rozeznat. Mám na mysli rozdělení jako např. strany demokratické, socialistické a nacionalistické.

Demokratické a socialistické strany v dnešním parlamentu, vzešlým z voleb v červnu 2002, zastoupení mají. Strany nacionalistické jsou úplně na hvozdu. Není to úplně vina jich samotných, nýbrž je to důsledek vládního masírování českého člověka. Nacionalisté jsou zde vykreslování jako největší extrémisté, kteří by naši zemi vrátili zpět o sto padesát let. Nikdo se však nepozastavuje nad tím, že v poslaneckých a senátorských lavicích sedí extrémisté mnohem horší, kteří vládli naší republice dlouhých čtyřicet let a s úspěchem ji devastovali. Není se vlastně ani čemu divit, když tento mýtus o nacionalistech mají možnost vytvářet právě oni.

Nacionalistická hnutí však mají jeden nedostatek. Nemají pevné vedení, nedokáží se semknout pod jednu myšlenku, s kterou by šli společně do boje. Různé pokusy o seskupení nacionalistů pod jednu hlavičku zde pochopitelně existují, ale než nadejde den D, dokáží se třikrát rozejít a dvakrát smířit. Mám na mysli politické uskupení Národní síly pod hlavičkou mladé nadějné nacionalistické strany Národní strana. Z původních pěti protagonistů zbyli dnes pouze tři, a vlastně málem dva protagonisté – Národní strana a České hnutí za národní jednotu, třetím jsou Republikáni Miroslava Sládka. Je to škoda nejen pro Českou republiku a českou nacionalistickou scénu, ale i pro protagonisty samotné. Další skupinu představují strany sjednocené pod hlavičkou „Právo a Spravedlnost“ (NSJ, DS a Agrární strana).
Česká nacionalistická scéna se musí sjednotit, najít si svého „vůdce“, který nebude oslovovat pouze nacionalisty samotné, ale dokáže oslovit celou českou veřejnost. Jedině možná tak bude možné vystoupit ze stínu a mýtu, kterým je opředeno. V České republice bohužel taková osobnost zatím nežije.