Podivný nezájem

Autor: Miroslav Červenka <mcervenka(at)karneval.cz>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 29. 12. 2005

ct Za věru velice podivných okolností si v těchto dnech připomínáme páté výročí tzv. Vánoční krize v České (tedy od oné doby jejich) televizi. Nebýt málo sledovaného zpravodajského kanálu 24.cz, který aktuálně uvedl dokument Davida Čálka a Radima Špačka "Bezesné noci", prošlo by toto výročí bez jakéhokoliv povšimnutí těch médií, která se v oněch dnech nejvíce oháněla takovými pojmy jako jsou vyváženost a veřejnoprávnost. Divné že? Že by tak brzo téměř všichni novináři u nás zapomněli na tak významnou událost dějin našich médií, jež vyvolala největší zájem veřejnosti (soudě alespoň podle počtu účastníků největšího shromáždění) od roku 1989? Říkáte, že to přeci není možné? Samozřejmě, že není. Onen momentální výpadek paměti totiž žádným výpadkem není, jedná se pouze o nechuť se k této době jakkoli vracet, protože tehdejší vítězové a dnešní vládci veřejnoprávních médií a jejich kamarádi v médiích soukromých jsou si dobře vědomi, že jakýkoliv návrat k událostem oněch dnů by si nutně vyžadoval jejich zhodnocení v podobě odpovědí na tak zásadní otázky jako: "Proběhly tehdejší události v ČT v souladu se zákony (pakliže ne, kdo je porušil a proč za jejich porušení nebyl nijak potrestán)? Byly požadavky tehdejších rebelů v ČT oprávněné? Byly tyto požadavky splněny, zlepšila se od té doby vyváženost a veřejnoprávnost v ČT, byly odstraněny vlivy politiků na veřejnoprávní média? Nedošlo tehdy k fatálnímu selhání celého našeho ústavního zřízení? Obstála tehdy skutečně tzv. intelektuální a kulturní elita národa?" a další.

Protože jsou si vládci našeho rozhodujícího mediálního prostoru dobře vědomi, že odpovědi na tyto a podobné otázky by s časovým odstupem a při konfrontaci s následnými událostmi ve veřejnoprávní mediální sféže zdaleka nevyzněli v jejich prospěch, ba právě naopak, mohli by v určité konstelaci i ohrozit nejen jejich vliv, ale i možnost tento vliv mít, rozhodli se zvolit jako formu obrany jednu z nejosvědčenějších metod mediální lži a manipulace - mlčení.

Pouze zde hledejme důvody jejich "skromnosti" projevující se prohlášeními typu "tehdejší události nemají ani vítěze, ani poražené", "ČT je dnes jinde" a dalších lží, vše ve stylu - to, co se tehdy stalo, se dnešní ČT netýká. Jasní vítězové tehdejších událostí, kteří dnes pevně sedí právě na těch místech, ze kterých měli být při normálním fungování státu před pěti lety hnáni rovnou před soud, se nutně cítí ohroženi jakýmikoliv i sebeokrajovějšími zmínkami o potřebě připomenutí si oněch událostí, celkem logicky za nimi vidí i možnou revizi pět let starého řešení a dělají vše, co je v jejich silách, aby této eventualitě zabránili. Snaha navodit atmosféru absolutního zapomnění na ony události je však jenom jednou z forem jejich obrany. Nic si nenalhávejme, další formou je bezesporu tu více, tu méně viditelná podpora těch politických subjektů, u nichž lze předpokládat, že jim tuto za nezávislostí a veřejnoprávností maskovanou podporu vrátí v podobě ponechání jejich vlivu i po volbách 2006. Je veřejným tajemstvím, že určití politikové, politické směry a politické strany mají vždy přístup do veřejnoprávních médií volný a ve svých vystoupeních a odpovědích na otázky nejsou omezováni a překřikováni, zatímco jejich konkurenti, když už dostanou milostivě slovo, se musí připravit spíše na střet s moderátorem pořadu, než se svým politickým oponentem. Abych nehovořil jenom v obecné rovině, několik konkrétních příkladů:

- vzpomeňte si, vážení čtenáři těchto řádek, na jakákoliv televizní vystoupení pánů Havla, Mejstříka, Štětiny, Zielience či již zemřelého Dostála a konfrontujte atmosféru dialogu s nimi s atmosférou rozhovorů či výtek umělců (již sama možnost, že některé politiky mohou vybraní umělci ve veřejnoprávním médiu kritizovat až urážet, kdežto u jiných je tomu ve střižně zabráněno, je dostatečně výmluvná) s např. I. Langerem, K. Dostálovou, M. Kučerou či V. Železným. Jaký to nebetyčný rozdíl! Co na tom, že se tímto novináři hrubě proviňují vůči etickému kodexu novináře, žádný trest jim přece ve chvíli, kdy víceméně plní přání (možná i pokyny) svých šéfů, nehrozí.

- srovnejte prostor k vyjádření, jaký je poskytován lidem se spíše konzervativnějším názory s prostorem pro liberály (a to pomíjím fakt, že za konzervativce jsou slovutnými politology (!) často označováni i ti, kdož s tímto názorovým směrem nemají pranic společného (mám na mysli časté označování ODS jako konzervativní strany)

- kapitolou samu pro sebe je pak v tomto směru politická strana Zelených. Řekněte mi nějakou jinou neparlamentní (patrně i parlamentní) politickou stranu, která by si mohla de facto sama jednou týdně vytvářet program(mám na mysli pořady typu "Hádání o přírodě" nebo "Nedej se"), v něm pravidelně vystupovat a obhajovat svůj program?

Málo platné, současný stav veřejnoprávních médií je jednou z rozhodujících překážek skutečné demokratizace společnosti. Prospěch z něj mají pouze sami pracovníci těchto institucí a s nimi spřízněné tu více tu méně transparentní struktury. Smutnou skutečností pak je, že si tento stav málokdo uvědomuje a už vůbec nikdo se jej nechystá řešit, lhostejno zda z obavy před mocnou mediální lobby či kvůli vlastní neschopnosti. Je to však chyba, čím více si budou tito despotové jisti svými pozicemi, tím více si budou dovolovat jednat pouze podle toho, jak si sami zamanou. A pět let staré události by nás měli varovat i poučit, že tito lidé jsou kvůli udržení svého vlivu schopni téměř všeho a že jakýkoliv pokus o nápravu tohoto absurdního stavu musí být dobře promyšlen a nekompromisně, přičemž rychle, proveden. Nezbývá než doufat, že se k takovémuto postupu najde někdo odvahu.