Gentleman a Horváth

Autor: Jiří Hojer <jhojer(at)seznam.cz>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 14. 07. 2005

Pod bulvárně zavádějícím až bulvárním názvem si dovolím na následujících řádcích předložit váženým čtenářům své vybrané výhrady k textům zveřejněným na Gentlemanově deníčku (www.gentleman.cz) panem Gentlemanem (jinak Ivanem Strakou).

Zde jsou publikovány úvahy a poznámky blízké nejen mému srdci, ale snad každému, kdo si rád zpestří den čtením rozumných, logicky podložených, neeurofanatických a spíše konzervativních názorů a postřehů. Objevily se zde ale i následující případy:

- V Úvodníku z 8. 3. 2005 odsuzuje autor prezidenta Klause za trapnou propagaci záporného postoje k euroústavě (http://www.gentleman.cz/archiv/05/0408.htm#a). Tedy ani ne za propagaci samotnou, sám pan Gentleman ji také mnohokrát (k mé potěše) zodpovědně zkritizoval, ale za to, že odmítání euroústavy má vyplývat z barevného provedení názvu knihy „Řekneme své ano nebo ne evropské ústavě“. To vše ve chvíli, kdy se zdálo, že vše směřuje k přijetí euroústavy, dalšímu zbytnění pravomocí eurokomisařů (včetně mimozemšťana s českým pasem Špidly; pozn. J. H.) a dalších euroinstitucí. Ve chvíli, kdy zastánci toho nešťastného předlouhého textu disponovali převážnou většinou prostoru v denním a prediodickém tisku i v televizních a rozhlasových pořadech a disponovali i obrovskými sumami veřejných a soukromých financí k propagaci euroústavy a těchto výhod plně využívali k opakování mantry “Ano euroústavě“. V této chvíli uvedl Václav Klaus knihu irských euroskeptiků ve veřejnou známost zejména tím, že k ní napsal předmluvu. Takový postoj nelze nazvat jinak, než jako poctivé hájení svých názorů (shodou okolností i národních zájmů) proti ostatním vesměs populistickým vládním a často i opozičním politikům a novinářům připraveným odevzdat své občany do područí cizí moci. Kritizovat v takové chvíli barevné vyvedení obálky zmíněné knihy je poněkud malicherné a svědčí o přehnané přecitlivělosti některých čestných lidí k otázkám estetiky v politice, která je často vede spíše k podpoře pravice, ale často zároveň k rychlým odsudkům kohokoliv, kdo při prosazování jejich názorů porušil nepatrně pravidla bontonu. A tak se naším politickým spektrem potácí několik straniček čistých duší od voleb k volbám. Zajímavé je, že voličům a členům některých levicových stran jakoby naopak dominovalo hulvátství, nevychovanost, schopnost podrážet všechny okolo, sprostota, ...

- V Ohlédnutí z 17. ledna 2005 se Gentlemanův deníček (http://www.gentleman.cz/archiv/05/0117.htm) rozhořčuje nad formulací v tisku, že jako odpověď na palestinský atentát premiér Sharon nařídil „židovské armádě“ provést protiopatření. Vadilo ono slovní spojení židovská armáda. Taková přecitlivělost ke všemu spojenému se židovstvím je v dnešní době vcelku běžná, ale u nepředpojatých lidí nepochopitelná. Stejně jako Armádu ČR nazýváme českou armádou je přece normální nazývat armádu státu Izrael židovskou armádou, stejně jako Izrael se běžně nazývá židovským státem. Vzhledem k úctě, kterou si tamní Židé zaslouží za své vlastenectví a úspěchy ve válkách s okolními nepřáteli, by bylo hloupé upírat jim z důvodu jakési korektnosti, že mají svou armádu. Také v tomto případě je podle mne přecitlivělost ke všemu „židovskému“, která je vlastní našemu prostředí, nemístná a kontraproduktivní.

- V glose z 15. 6. 2005 (http://www.gentleman.cz/archiv/05/0615.htm) se zase Gentleman zabývá vítězstvím Cikána Vlastimila Horvátha v soutěži Česko hledá superstar. Zabývá se tedy spíše nesmyslnými reportážemi a rozhovory, které následovaly ve většině českého zpravodajství. Což o to, v těch rozhovorech samozřejmě nelze hledat nějakou kvalitní filozofii. Jako příklad dementní otázky je zde však uveden dotaz: „Jste hrdý na to, že jste Rom?“ a odpověď „Jasně, že jsem na to pyšný.“ Úvaha pokračuje klasickými levičáckými (což mne na těchto stránkách překvapilo) výklady, že je nesmysl, aby někdo byl hrdý na svou národnost, protože se o to nijak nezasloužil, atd. Hrdost na prostředí, ze kterého jsme vyrostli, je podle mého názoru přirozenou součástí zdravých osobností, nemluvě o zdravé civilizaci a zdravém národě. Současným (levicovým) elitám můžeme mít za zlé především to, že tuto složku našeho bytí ničí a z naší civilizace i z našich osobností tak činí do značné míry invalidní mrzáky, kteří nenapravitelným způsobem selhávají v povinnosti předat dalším generacím alespoň takové hodnoty, jaké nám byly dány do vínku našimi předky. Hrdost na svůj národ je poněkud mystického a nevědeckého charakteru, podobně jako všechny tradice a společenské zvyklosti, což však přece nikterak neznamená, že je nutné je zavrhnout a odsoudit. V dnešní době postiženě na Západě i Východě vědeckým i nevěděckým marx-leninismem a příbuznými pseudovědami si naopak takovéto hodnoty zasluhují ochrany a prosazování. V přístupu k takovýmto mystickým či přirozeným hodnotám ostatně existuje jedna z možných dělících čar mezi uvažováním konzervativním a neokonzervativním, nemluvě o levicových názorových proudech. Zatímco neokonzervativce zajímají pouze spočitatelné ekonomické hodnoty a užitky, konzervativci přisuzují určitou váhu vedle ekonomických ukazatelů také hodnotám, které sdílejí spíše citově a které nejsou počitatelné, jako je například právě národní hrdost.

Na závěr textu cítím potřebu ještě jednou upozornit čtenáře na to, že výše uvedené odstavce, které mi nepřipadly zrovna rozumné, logické ani vtipné, jsem musel hledat na stránkách Gentlemanova deníčku velice dlouho a návštěvu těchto stránek jinak upřímně doporučuji.