Stálo to za to? Aneb nevyspělostí jedince do průšvihu

Autor: Ondřej Šlechta <(at)>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 09. 04. 2005

Současná vládní krize již pravděpodobně překonala veškerá dobrodružství, ubohosti a peripetie politické scény České republiky v její relativně krátké historii. Na začátku slibná kariéra sice nepříliš chytrého mladíka, nicméně na vrcholu oblíbenosti a navíc (a to se v této branži velice cení) s talentem se v politice pohybovat. Na konci ztrapněný a amorální oportunista, opuštěný svými spojenci, hledající podporu málem u samotného ďábla, nehledíc na a snad slepý k tomu, že jím bude stejně jen vy(zne)užit k jeho zájmům a poté v konečném politickém deliriu odkopnut coby největší politická troska.

Na počátku stála (tehdy) trapná aféra s bytem, kde stačilo jen vysvětlit původ peněz, či šikovně zalhat. Později, když se vše začalo „rozjíždět“, rezignovat. Stát se to takhle, vsadím se, že si dnes (po dvou měsících) na „Byt“ téměř nikdo nevzpomene. Místo toho fraška a hra kdo z koho udělá většího „blbce“, tyjátr s nastrčenými loutkami obskurních figurek typu Simkaniče, strýce Vika, či podnikatele Roda. Následující postupně na povrch vyvstávající fakta o úvěrech, či „bordelech“ a slečně Barkové jsou již jen „mimo mísu“, celá krize má počátky snad ve slabosti jednoho jedince, či jeho neschopnosti alespoň umět lhát. Nebát se a umění lhát. Pokud politik nemá alespoň jedno z tohoto „gro“ politiky, jeho další existence není možná. Stanislav Gross se však stále „drží koryta“. Jak to?

Jeho nemožnost a neschopnost ho dovedly až tam, kde je dnes. Teď již nehraje o to, zda si na byt ušetřil, či peníze získal pochybným způsobem. Vše se mu hroutí a tak se snaží zuby nehty zachránit jednak přijímáním pravicových idejí, za druhé eurofanatickým populismem a v neposlední řadě snahou o hledání podpory u extrémní levice. Ani v jednom neuspěje.

Díky své krizí nabyté nedůvěryhodnosti a svému vystupování se potenciální pravicoví voliči těžko přikloní k němu, i kdyby za oficiální ideologii převzal třeba konzervatismus ve stylu baronky Thatcherové. Navíc je pod drobnohledem levého křídla své strany a co si budeme povídat, Miloš Zeman má stále velkou váhu.

Lamentování Stanislava Grosse a ČSSD, že případné nepřijetí euroústavy pro nás bude katastrofa, se jednak nezakládá na pravdě, ale za druhé si také uvědomme, že dosud nevyrukoval se svou vyzdvihovanou a slibovanou pro-ústavní kampaní, zatímco prezident Klaus svou kampaň za její nepřijetí již dávno nastartoval. Sociálnědemokratická rétorika o tom, že prezident Klaus a část pravice odmítající euroústavu ženou republiku do izolace je možná úsměvná, ale to je tak všechno. Koho a co budou lidé spíše poslouchat? Eurofanatické nářky člověka, který ani nedokázal vysvětlit původ svého bytu, nebo solidní a vytříbené argumenty prezidenta, který se těší obrovské popularitě?

A v neposlední řadě premiérovo paktování se s komunisty je jeho poslední pomyslný hřebík do rakve. Těm (jak správně poznamenal pan Mandler v MF Dnes) nejde o další převrat, nýbrž o nastolení extrémně sociálního státu, kterouž cestu k němu ČSSD nastartovala. „Rudá fronta“ ucítila svou příležitost. Až jim Gross nebude ani k tomu, prostě jej odkopnou, slíznou všechnu smetanu a naopak to bude on, kdo bude stát na konci své kdysi slibné politické kariéry s cejchem toho, kdo otevřel komunistům dveře k moci. Pokud se Stanislav Gross dnes odhodlá ke spolupráci s nimi. A tohle všechno kvůli bytu a neschopnosti vysvětlit jeho původ. Banalita, co nám všem může pěkně zavařit. Zajímavé, co vše dokáže lidská hloupost , kombinovaná s naprosto (na první pohled) neškodnou věcí.