Program českého anarchismu? Žhářství a vražda!

Autor: Milan Špinka <milanspinka(at)yahoo.com>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 04. 04. 2004

Budete-li se nám soustavně snažit zkazit naše životy, mohlo by se stát, že vaše ovčince budou znovu vypalovány a z vašich pastýřů se budou znovu stávat mučedníci. Za tuhle aktivitu by vás pánbů nepochválil ani kdyby existoval.

Není žádným tajemstvím, že letošní Pochod pro život se stal největší protipotratovou manifestací, jakou Česká republika kdy zažila. Na bohoslužbě v Týnském chrámu a při následném pochodu ze Staroměstského na Václavské náměstí se sešlo více než 500 lidí. A padaly mnohé mýty, třeba ten nejznámější, že se v protipotratových snahách angažují v drtivé většině muži. V průvodu se sešli všichni, muži, ženy, staří i mladí a také děti, které měly na rozdíl od mnohých jiných to štěstí, že jejich maminky odmítly úžasnou možnost „rozhodnout o vlastním těle“. Děti pokrokových matek už s utrženými končetinami a s dírami v hlavičkách, jimiž je kvůli dekompresi lebek zaživa vytahován mozek, nikdy neuvidíme ani v tomto průvodu, ani mezi jeho odpůrci na chodnících.

Jenže letos jsme na těch chodnících neviděli ani ty, kdo svému osudu šťastně unikli jen proto, aby jej mohli s halasnou otevřeností přát druhým. Naše ultralevice na průvodu nebyla. Zmizela. Zbyl jen jeden jediný nešťastník, který svou inteligenci ve službách vraždy dokazoval příznačným způsobem, transparentem s nápisem „Kdyby šla panna Marie na potrat, bylo by na světě lépe!“ Nešlo ale o žádný exces, jakých se můžeme nadít od nevyrovnaných jednotlivců ve službách kterékoli sebepočestnější ideologie. Násilí a zastrašování je pro naše anarchisty nikoli výjimečným blouzněním excentriků, ale součástí programu a prostředkem, jak dosáhnout svých cílů. Citát, který uvozuje tento článek, si každý mohl přečíst nejen v komentáři k akci z 27. 3. 2004 na oficiálních stránkách Československé anarchistické federace , ale také na letácích vydaných a šířených touto organizací mezi Pražany (vlastně ne-organizací, neboť anarchisté přece žádnou organizovanost nepřipouštějí).

V poslední době zdá se dochází na slova některých pozorovatelů, kteří tvrdí, že se česká ultralevice postupně ze svého vrcholu (ten měl nastat v období kolem roku 2002) propadá. Nejviditelnější je samozřejmě postupný rozklad Antify, jejíž kdysi kvalitní webové stránky v posledních měsících dohrávají poněkud nedůstojně svou úlohu a jejíž násilnické buňky se postupně rozpadají. Nenávistné vyhrůžky ČSAF žhářstvím a vraždami můžeme jistě alespoň částečně připočíst vývoji poslední doby, protože už sám proces regrese bývá obvykle doprovázen těmito projevy, symbolizujícími křečovitou snahu dát o sobě vědět a zachytit vlastní strmý pád. To pak jdou skrupule stranou.

Letošní Pochod pro život tak splnil svou úlohu hned několikanásobně: dal jasně najevo vzrůstající odpor proti potratům a to byl jistě jeho hlavní záměr. Analytici z řad pravice s povděkem kvitují naplnění vlastních prognóz, výstup ultralevice byl pro ni ještě větším průšvihem než poslední výstup proti pražské demonstraci k 28. říjnu (což už je pro znalé samo o sobě jen těžko uvěřitelné). A pochybujícím, kteří stále ještě věří v povídačky o ušlechtilých cílech anarchismu, stačí podstrčit jediný potrhaný leták nebo webovou adresu a zeptat se jich, zda skutečně věří v naplnění světlých zítřků - pochod k nim totiž v nerdící se obrazotvornosti rudých vede cestou nepohodlnou: alejemi vypálených kostelů a po kotníky v krvi mučedníků.