Projev PhDr. Radomíra Malého přednesený na pochodu proti bolševismu v Praze

Autor: PhDr. Radomír Malý <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 30. 04. 2002

Dámy a pánové! Zajisté nikdo z vás, zde přítomných, nepochybuje, že komunismus patří spolu s nacismem k nejzločinnějším ideologickým a politickým systémům lidských dějin. Není to jen pro hekatomby více než sto milionů lidských obětí během pouhých pár desítek let, ale hlavně pro hodnoty, které nabízí a předkládá. Ty vycházejí z jeho atheismu a jsou jednoznačně označitelné jako pahodnoty pekla. Ty se objeví pokaždé, když společnost pohrdne dědictvím křesťanské civilizace a velkolepým, jedině nosným poselstvím Ježíše Krista. Odtud vede cesta jen a jen dolů, k úpadku a rozkladu společnosti a celého světa.

Komunismus je jedním z jejich hrůzných milníků. Vezměme si jen takové pojmy jako "třídní boj", "likvidace třídních nepřátel", "třídní chápání státu" apod. Jestliže pro nacismus byla charakteristická nenávist rasová, pro komunismus nenávist třídní. Již V. I. Lenin napsal: "My nesoudíme, nezkoumáme vinu. Řekni mi, ke které třídě patříš a to stanoví tvůj ortel." Takový princip stál u zrodu vražd milionů lidí, na nichž se podepsala zločinecká individua Lenin, Trockij, Stalin, Calles, Mao Ce-tung, u nás Gottwald, Slánský, Zápotocký atd.

Někdo snad může říci: Ale to je přece minulost! Vůbec ne.

Komunismus nezmizel v propadlišti dějin, nadále je živý v Severní Koreji, Vietnamu, Laosu, na Kubě a zvláště v obrovské Číně, zemi s největším počtem obyvatelstva na světě. Ptáme se, jak je to možné. Pro odpověď není třeba chodit daleko. Je tatáž, jako na otázku, proč se komunismus vůbec rozvinul a mohl udržet, vždyť takový systém, jenž ekonomicky vůbec nefungoval, by sám od sebe dávno zanikl. Nestalo se tak, protože za ním stál světový kapitál, temné síly v pozadí, zednářské lóže aj. Kdyby západní velmoci neposkytly sovětskému Rusku obrovskou hospodářskou pomoc v rámci Leninova programu NEP, dávno by ruský komunismus zkrachoval. Jenže ony potřebovaly, aby existoval, odtud musela vzejít programová likvidace křesťanství, ne bezprostředně ze Západu, ten chtěl být alibisticky čistý. Rovněž tak po druhé světové válce to byl opět hospodářsky vyspělý Západ, který nejenže pomohl sovětskému bolševismu, rozvrácenému válkou, znovu na nohy, nýbrž i doslova mu dal do chřtánu národy střední a východní Evropy. Zednářská Západní Evropa a Severní Amerika se svými dolary jsou tedy spoluviníky komunistických zločinů, což několikrát konstatoval velký ruský spisovatel Alexander Solženicyn.

Proto nemá Západ zájem na potrestání zločinů komunismu, proto bývalý tak zvaně protikomunistický vojenský pakt NATO klidně strpí, aby v jeho vedení fungovali generálové z Východu, kteří studovali v Moskvě a dříve věrně sloužili Sověty vedené Varšavské smlouvě. Tak zvaný rozpad komunismu nebyl ničím jiným než divadélkem pro lid. Partajní nomenklaturní kádry a vedoucí složky zločinecké komunistické tajné policie pochopily, že kapitalismus jim umožňuje lépe investovat nakradený majetek a rozmnožit ho než ekonomicky toporný socialismus. Proto stačilo jenom dohodnout se se svými západními soupeři a partnery. Potom ovšem marně čekáme a budeme čekat na spravedlnost pro oběti bolševického teroru, které krvácely na popravištích nebo v uranových dolech. Grebeníčkové a další tyrani se budou nadále spravedlnosti vysmívat a hrát si s ní na schovávanou: když má být proces, odejdou do nemocnice, když soud přijde za nimi, utečou zase domů. Střílejí si z nás, slušných a poctivých lidí. Soudy jsou jim pro legraci. To však nelze říci o lidech, kteří se aktivně zapojili do odhalování komunistických zločinů a chtějí, aby spravedlnost se konečně prosadila. Ti nohou očekávat, jako Vladimír Hučín, nová vězení, další perzekuce a týrání.

Taková je realita.

Ano, někdo mocný v zákulisí má eminentní zájem na nepotrestání komunistických zločinů, nemylme se a nepodléhejme iluzím. Jak tomu čelit? Není jiné cesty než neustálý tlak ve směru spravedlnosti, nebojácné vyslovování svého názoru a šíření osvěty kolem sebe. Výsledky se pochopitelně nedostaví hned, ale - mám-li užít příměru z Evangelia - to dobré vyrůstá vždycky z hořčičného zrna. Nejprve je nepatrné, takřka neviditelné, později však se rozroste v košatý strom. Věříme, že toto je i náš případ. Kéž Bůh dá!