Cenzura je zpátky. Silnější!

Autor: Jiří Hojer <(at)>, Téma: Z domova, Vydáno dne: 05. 12. 2001

Arabští teroristé změnili 11. září 2001 pýchu New Yorku, dva obří mrakodrapy zvané dvojčata, Světové obchodní středisko a podobně, v hromadu doutnajících trosek. Český socialistický (národně) politik se pustil pár dní na to do (rozhodně nevhodných) úvah o vině, kterou za toto neštěstí nesou Američané sami. Policie ho stíhá za spáchání trestného činu, který spáchal svými úvahami.

Mnozí z nás si ji pamatují. Někteří jako soudružku cenzuru. Někteří také jako kolaborantku cenzuru. Jiní si myslí, že odešla někam do historického nenávratna spolu s c. k. mocnářstvím. Někteří možná nevědí, o co jde - je to v podstatě kontrola a zakazování všech projevů, které by mohly působit na veřejné mínění. Tedy působit tím špatným směrem, proti vynucovanému státnímu náboženství nebo státní ideologii.

Kdosi se v Brně na podzim 2001 pokusil založit stranu, v jejímž programu se vyjímal přepjatý liberalismus, tak typický pro většinu současných parlamentních stran. Mimo jiné hodlal pan zakladatel prosazovat legalizaci drog (jako mnozí špičkoví politici) a také zrušení tzv. verbálních trestných činů (tedy trestu za to, že si něco myslíte, něco řeknete nebo napíšete). Ministerstvo vnitra proto nepovolilo vznik této strany. Nikoliv kvůli požadavku legalizace drog, ale kvůli onomu rušení verbálních trestných činů.

Ti první si možná také vzpomenou na chytřejší a podlejší příbuznou nebo spíše klon této dámy - autocenzuru. Ta si ulehčuje práci. Mravenčí práci si odpouští a většinu přemýšlení nechává na svých protivnících. Zabývá se také potlačováním potlačováním projevů nepřátelských svým pánům. Namísto pečlivé kontroly se spoléhá na strach, který vyvolává trestáním těch, kteří se projeví pro ni nelibým způsobem.

Farář Protivínský byl na sklonku podzimu 2001 trestně stíhán za letáky, připomínající historickou skutečnost - zločiny komunismu. Trestní stíhání zastavil jako obvykle nevhodně prezident Havel. Nepochybně se obával, že vyjde najevo prolezlost české justice bolševiky, které sám jmenoval a kteří by se mohli zapomenout a jednat jako za starých rudých časů.

Vývoj cenzury je jedním z důkazů upadajících mravů a obecného úpadku naší civilizace v posledních řekněme sto letech. V dobách agonie c. k. mocnářství si vídeňská cenzura dávala práci se čtením a zakazováním článečků v tisku. Čtenář si mohl alespoň domyslet, že na bílém místě jeho výtisku bylo cosi, co cenzor zakázal. Nacisté, potažmo jejich kolaborantští protektorátní pomahači (co jim zbylo, že jo Edo?) a komunisté využívali cenzuru ve všech podobách, samozřejmě se vůbec nezříkali zastrašování. Bolševikům bylo dějinami dopřáno déle kazit život svému okolí nežli jejich nacistickým kolegům, a tak časem změkly nejen jejich mozky, ale i metody a spokojili se s vyvoláváním strachu ze ztráty kariéry, šancí pro potomky či uplatňováním nižších trestních sazeb. V 80. letech zpravidla nesahali ideologickým nepřátelům na život.

Jiný mladík – student David Dembinski v téže době chtěl začít dělal také to, co asi pokládal za správné. Chtěl organizovat cosi jako nacionalistické veřejné akce, shromáždění a připravoval se k zahájení vydávání svého časopis. Nic z toho uskutečnit nestihl. Avšak vše to nějak souviselo s nacionalismem. Ten sice není trestný jako nacismus, ale zní to podobně a postup proti nacionalistům se líbí vrstvě vládnoucí v médiích a ve státě. Takže je mladík držen od 19. 9. (psáno v prosinci!) ve vazbě, není totiž farářem, jen občanem nacionalistou. Vyšetřovatelé zkoumají písemnosti, které byly u mladíka nalezeny při domovní prohlídce.

V devadesátých letech nejdříve propukla svoboda slova. Začal se vydávat, promítat a všelijak předvádět kdejaký škvár. A také úžasná díla, která nám komunisté kdoví proč nedopřávali. Normálním lidem cenzura nescházela, snad s výjimkou pohledu na novinové stánky obložené pornografií nejhrubšího zrna. Při pohledu na ně logicky hrubnou i dětské duše a hrubnou ve směru, ve kterém to naše přejemnělá společnost vůbec nepotřebuje. Jen malá část myslitelů upozorňovala na potřebu regulace, která by tomuto jevu zabránila, zpravidla byly takové názory odmítány s poukazem na svobodu….

Hitlerův Mein Kampf byl vydán v češtině několikrát. Většinou s komentářem patřičně erudovaného levicového intelektuála. Podivné - pokud někdo chce Hitlera obdivovat, bude ho jistě obdivovat i skrze komentář levicových intelektuálů. Navíc i v devadesátých letech vycházejí nerušeně "díla” bolševických zrůd – souputníků Adolfa H., bez obdobného komentáře pravicových inteligentů. Přesto bylo jediné vydání Hitlerova Mein Kampfu shledáno trestným činem. Jsem rád, že jsem si ho v knihkupectví nepořídil. Kdyby ho Policie ČR nalezla při domovní prohlídce, asi bych se musel na několik měsíců rozloučit se vším, co je mi milé.

Někdy v polovině devadesátých let nastaly těžší časy pro českou ekonomiku, příčiny zde není možno rozebrat. Každopádně – lidé byli nespokojeni a možná právě proto stoupla poptávka po tvůrcích veřejného nepřítele číslo 1. Stal se jím extremismus. Levicový extremismus byl u většiny politiků i žurnalistů ve větší oblibě než pravicový. Příčiny tohoto jevu zde také není možno blíže rozebrat. Navíc pravicový extremismus bylo možno spojit s vlastenectvím, národovectvím, ačkoliv to nedává moc smyslu a většina žurnalistů a politiků sní svůj sen o super státě jménem Evropská Unie, který se bohužel vyvíjí směrem ke Svazu evropských socialistických republik. Takže se veřejným nepřítelem číslo 1. stali pravicoví vlastenci, národovci. Vládnoucí vrstva přece nedopustí, aby se veřejně probíraly hlavně její chyby a prohřešky, je nutno hledat zástupné problémy.

Policie ČR nezahálí a jde s dobou. Nezůstávají jí utajeny možnosti nových technologií, jako jsou počítače a jejich spojení v síti Internet. Po vzoru USA získává Policie ČR vyšší možnosti sledovat, co kdo na Internetu dělá. Na dříve svobodné médium dopadne tuhá ruka autocenzury. Policie má mimo jiné možnost sledovat, kdo vstoupí na jaké stránky. Zatím jediný známý případ se týká stránek jistého starosty, který nesouhlasil (zcela oprávněně) se Zákonem o sčítání lidu v roce 2000. Sčítání bylo přitom rozhodně problematické, zejména vzhledem k ochraně osobních údajů. Opět se hovoří o trestném činu schvalování trestného činu. Opět se jedná o "verbální trestný čin”.

Vzpomínám si, že autorovi "Toulek českou minulostí” připadalo obzvláště směšné, že rakouská státní policie kontrolovala i tabatěrky, neboť cokoliv, jakýkoliv nápis či zobrazení mohlo být přece protistátní. Jsem velice zvědav, co napíše historik v Toulkách českou minulostí o počátku 21. století. Snad něco ve smyslu "Po deseti letech relativní svobody se Češi s radostí vrhli zpět do náruče státní kontroly životů a myšlení.”?

Přestanu psát. Mohlo by to být nebezpečné. Aspoň se budu pořádně věnovat svému okolí. Dostal jsem několik dopisů z úřadů. Musím začít topit elektrickým proudem. Je to kvůli životnímu prostředí. Topit uhlím je špatné pro životní prostředí. Škoda, kouř z komínů byl takový romantický. Musím přestavět okna. Stará okna nevyhovovala euronormě, měl jsem je rád, byla taková klasická. Eurookna mi dodá firma od obecního úřadu. Prý dobře těsní a jsou z plastu, takže se nemusí natírat. Musím je dojít zaplatit předem na poštu. Musím jet autobusem, komise pro hromadnou dopravu mi oznámila, že chodím moc pěšky, čímž ohrožuji veřejné mínění o účelném využití hromadné dopravy. Poslední litry z letošního přídělu benzinu si musím nechat pro každý případ, kdybych někam skutečně potřeboval jet. A abych nezapomněl, musím ještě stačit zajít na Komisi tolerance vysvětlit své názory na přistěhovaleckou politiku. Prohlížel jsem jednu internetovou stránku, kterou jakýsi zločinec právě hacknul a nahrál na ní cosi protistátního. Vydrželo to tam pouhých pět minut a právě já jsem to v tu dobu stahoval, to je smůla. Snad to pochopí. Podařilo se mi sehnat litrovku eurobechera, už jí mám přichystanou na chodbě v igelitce. Jo a taky mně přišla výzva k omezení spotřeby igelitek. Ale to snad ohlídám, z toho by nic být nemělo. Na oddělení igelitových tašek odboru sledování občanů obecního úřadu už druhým rokem sám pracuji.

Na počátku 21. století se objevují v České republice znovu snahy cenzurovat vše možné i nemožné. Tato cenzura je podobně jako na začátku každé totality vnímána většinovou veřejností jako prospěšná. O to je nebezpečnější a silnější.