Hledání skutečné pravice

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 18. 04. 2001

Bod nula

Rozhlédneme-li se po luzích a hájích české politiky, zjistíme, že situace je neradostná. Pro opravdové vyznavače konzervativních hodnot není široko daleko žádná významnější politická strana či hnutí, za níž by se mohli postavit a spojit s ní svou naději v lepší příští. Je tu ale naproti tomu spousta sil, jež musí rozumný konzervativec jednoznačně odmítnout. Komunisté, na nichž zaráží jen fakt, že dosud nejsou postaveni mimo zákon. Sociální demokracie, jež se v současné době přiblížila rudým bratřím blíže než kdykoli předtím za posledních deset dvanáct let. Čtyřkoalice, v níž došlo naplnění nepravděpodobné spojení křesťanských demokratů s divokými liberály, před jejichž servilitou k novému Velkému Bratru blednou i komunisté se svou podřízeností Sovětskému svazu.

Občanští demokraté, strana, do níž mnohý ze skutečných konzervativců vkládal své naděje, od níž se však dočkal jen spojenectví s krajní levicí. Mnozí pochopili. Neboť tak to je; politická scéna je u nás posunuta doleva celá. A tak se levice posunuje na krajní levici, střed na levici a ona halasná pravice přinejlepším na střed. Pravá strana politického spektra pak jen zívá prázdnotou.

Přestože nám mohou být jednotlivci z různých politických stran sympatičtí, nezbývá nám než všechny současné velké strany odmítnout. Pánové Tollner, Karas nebo Macek mohou image svých stran sami o sobě v našich očích vylepšit jen sotva. Nám nezbývá, než se poohlédnout po skutečné pravici, pokusit se ji najít a zjistit, jak na tom je. Ach ano, zjišťujeme, že skupiny skutečné pravice existují, jsou však malé a beznadějně roztříštěné. Pro dnešní politickou reprezentaci neznamenají prakticky žádnou hrozbu. My však musíme brát, co je k dispozici a snažit se i z toho mála vyzískat maximum. Řekněme, že jsme nyní v Bodě nula. Jak ale dál?

Hledání východiska

Jedno je jisté. Pokud se chce skutečná pravice vzchopit a vstoupit do politického boje, zbývá jí jen jediná věc - integrace. To bude proces jistě velmi bolestivý. Mimo obvyklých názorových rozdílů, jež se dají překonat obvykle usilovným jednáním, je zde hledisko osobní. Antagonismy mezi některými činiteli pravicových uskupení jsou často značné; a osobní zášť se pak jeví jako nepřekonatelná překážka. Vstupují-li na pravicovou scénu noví lidé, jsou často postaveni před tento hluboce zakořeněný problém a musí se rozhodovat, na kterou stranu se přidat. Pro stranu druhou však právě v ten okamžik získávají nádech odióznosti a stávají se mnohem spíše než spřízněnou duší zarytým když ne nepřítelem, pak alespoň odpůrcem. Při počtu jednotlivých skupin a hnutí a zvláště pak při počtu jejich členů je to situace tak tragikomická, že by i sám Gogol zbledl nad takovým námětem závistí.

Přitom ona zmiňovaná integrace je skutečně základním stavebním kamenem, na němž teprve se dá začít stavět. To je nejprve nutno pochopit, rozpoznat a přijmout za vlastní, ale nejen to, je nutno v tom duchu především konat. Hledat a nacházet kompromisy, odsouvat osobní záště do pozadí, snažit se tvořit, nikoli bořit. To stokrát opakované otřepané heslo v jednotě je síla je totiž pravdivé. Kdo ví, snad je pro takovou práci opravdu nutno počkat na nové tváře, jež se dokáží zhostit tohoto díla bez předsudků a bez zátěže minulosti, spíše k tomu je ale jen zapotřebí trocha dobré vůle. Stačí si uvědomit, jak blízko k sobě v zásadních otázkách hnutí a skupiny mají, na čem se dokáží shodnout a u toho také začít. Respekt k autoritám, úcta k tradiční morálce, nelhostejnost ke špatnostem, jimž se u nás tak skvěle daří za ochrannou stěnou tisíckrát vzývané tolerance. Na základech prvotního kompromisu je pak naprosto nutné dát nově vznikající straně či hnutí ideologickou náplň, jež dokáže bezpečně zodpovídat pokládané otázky. V tomto bodě dokáží jistě výrazně napomoci znalosti a zkušenosti zahraničních spřízněných pravicových aktivistů.

Na druhou stranu bude nutno jasně a důrazně odmítnout mnohé z toho, s čím je dosud skutečná pravice většinou neprávem spojována a co je ve skutečnosti spíše znakem subkultur, jež jsou systematicky z propagandistických důvodů sesypávány s pravicí na jednu hromadu. Okázalé fangličkářství; přepjatý šovinismus; morální relativismus; touha po násilném řešení problémů. Přistoupit na to by znamenalo definitivně se odtrhnout od obyčejného občana a ztratit tak jakoukoli šanci na úspěch. Naopak, obyčejný člověk je tím, o koho musí jít skutečné pravici především. Přiblížení se mu je prvním předpokladem úspěchu. A protože pravice má co nabídnout, obavy z jejího vlivu na volební výsledky a stav mysli společnosti jsou tím, co nutí krajní levici, jež je momentálně u moci, vyhledávat záminky k jejímu oslabení. Proto jsou jevy ultralevicové označeny za ultrapravicové a proto je pod záminkou excesů členů subkultur, jež je možné považovat spíše za konkurenci sociální demokracie a komunistů, jimž se pochopitelně vůbec nelíbí, když někdo přichází s novými verzemi socialismu, kriminalizována i skutečná pravice. Tak se dá jednoduše jednou ranou zlikvidovat skutečný odpůrce i pouhý konkurent. Tuto zbraň je nutno vyrazit krajní levici z ruky a při té příležitosti jasně označit její bolševickou sofistiku za lež, jež je ultralevičákům odjakživa mnohem bližší než pravda.

I proto se skutečná pravice musí poohlédnout po dalších spojencích. Nelze ustrnout, nelze zůstat přešlapovat na jednom místě. Je nutno zaměřit se na mládež a přesměrovat kroky mladých mužů a žen ze slepé cesty k subkulturám, kde se často dočkají zcela zbytečných krušných konců ve vězeňských celách, k smysluplné a tvořivé práci. Neboť právě u nich lze nalézat nejvíce elánu a energie. Jiným způsobem je zas nutno obracet se přímo k veřejnosti, oslovovat ty, kdo se cítí nějakým způsobem ohroženi nástupem anarchie, skryté dovedně pod nálepkou drahé svobody, nabízet jim řešení, jež dokáže nalézt odpovědi na jejich obavy, pokusit se je zapojovat do práce. Nalézat spojence mezi inteligencí, získávat podporu známých a veřejně činných osob, zkvalitňovat tak vlastní projev a rehabilitovat pravici v očích veřejnosti. Obracet se na konzervativní věřící, kterým se dnešní pohrdání morálkou vzešlou z křesťanských tradic a všeobecný rozpad tradičních hodnot zajídají úplně stejně jako nám. Pro pomoc a podporu je nanejvýš nutné navazovat spojenectví také se zahraničními konzervativci, ať už organizacemi či časopisy a novinami, pokoušet se o dohody, například při přebírání materiálů, překládat články a studie a zveřejňovat je. Uvědomme si, že zpravodajské agentury nikdy z těchto zcela legálně vydávaných tiskovin nic nepřinesou, filtrují ale své zideologizované zpravodajství i ve všech dalších směrech, a tak vlastně okrádají čtenáře o možnost porovnávat a srovnávat různé názory na jednu věc. Představit konzervativní názory z ciziny jako zcela obvyklý pohled na věc v té které zemi znamená zbavovat úmyslně vzbuzované nepřijatelnosti i obdobné názory domácí.

Na tomto místě je třeba připomenout nutnost sebevzdělávání pro všechny pravicové aktivisty. Z vlastních zkušeností víme, jak obtížné je například sehnat překladatele z cizích jazyků. Jistě, angličtina, němčina nebo ruština větší problémy nedělá, kde však vzít patřičně vzdělané překladatele z jazyků zemí, v nichž má skutečná pravice dlouhou a bohatou historii a v nichž lze dodnes narazit na bohaté dění na pravicové scéně, dejme tomu Francie a Španělska? Ani překladatel z oněch běžnějších jazyků nebývá vždy po ruce. Do doby než se podaří tyto lidi získat a zapojit, jeví se jazykové vzdělání jako naprostá nutnost. A nejen to; sebevzdělávejme se i v dalších oborech. Pro člověka, jenž tráví dny starostmi o rodinu, není snadné získávat vysokoškolské tituly. Mnohem snadnější je však získávat vysokoškolské znalosti. Dnes není žádným větším problémem opatřit si skripta dejme tomu právní, žurnalistické nebo filozofické fakulty. Nad nimi lze pak trávit volné večery a doplňovat si získané vzdělání. S ním lze koncipovat, utvářet a následně i šířit vlastní myšlenky účelněji a účinněji.

Šíření myšlenek

K šíření nových myšlenek je ale zapotřebí patřičných prostředků. Vynechme protentokrát jednorázové akce, např. letákové, a soustřeďme se na permanentí zdroje šíření názorů. Ten nejlacinější a tím i nejsnadněji využitelný se přímo nabízí - je jím samozřejmě Internet. Ačkoli situace je zde obdobná jako ve světě nevirtuálním a panuje zde roztříštěnost, je zde jeden zcela zásadní a nadějný aspekt. Tím je touha po dohodě. Jednotlivé servery už nyní spolupracují, vyměňují si články i odkazy (tzv. links), dochází ke vzájemnému sbližování. Jako jediným uspokojivým cílem se však mně osobně jeví pevné spojenectví a sloučení do jednoho velkého serveru. Ten by pak nabízel vše pěkně pod jednou střechou, častou aktualizaci i aktuálnost danou nerozdělováním autorských sil, maximální kvalitu provedení stránek, jež by dávali dohromady nejschopnější programátoři a otevřel by navíc možnosti pro spoustu dalších maličkostí, například obchod, v němž by se daly nakupovat dejme tomu publikace a časopisy. Věříme, že k tomu jednou všichni dospějeme. Je to zřejmě nejrozumnější východisko, jehož dosažením se lze směle ve významu zařadit po bok nejvýznamnějších zpravodajských serverů různých politických odstínů. Snad k jeho všeobecnému přijetí napomůže i tento článek.

Mnohem horší je to však s tiskem. Pokusy o vydávání časopisů tu už byly a dopadly neslavně. Mám za to, že poněkud rozumnějším počinem by bylo vydávání laciných novin, dejme tomu týdeníku, jenž by bylo možno vydávat a šířit ve vyšších počtech a jenž by se za cenu nižší kvality provedení stal dostupnějším široké veřejnosti. To je ovšem už způsob mnohem nákladnější. Ačkoli pokud bude postupovat radikalizace levice spojováním ve výbušnou směs rudočerných násilníků, neostalinistických komunistů a mocichtivých socdemáků, je docela možné, že se pravice může dočkat finančních injekcí od podnikatelů, kteří mají z podobných sil z politické periferie zcela oprávněné obavy. Jen je nutno nabídnout jim sílu pevnou ve stanoviscích a připravenou svádět permanentní boje se socializujícími elementy.

Úvahy o proniknutí do televize ponechme prozatím stranou, to je skutečně hudba budoucnosti. Zajímavější je otázka rozhlasových stanic. Ne, na úroveň Francie nebo i Maďarska, kde mají strany skutečné pravice vlastní rozhlasové stanice, ještě Česká republika nedospěla. Něco takového totiž zákon prakticky ani neumožňuje. Otázkou hodnou prozkoumání je však účast v rozhlasových relacích soukromých stanic, kde jistě při troše snahy není pravice zcela bez šancí.

Tím se dostáváme k otázce přednášek, manifestací a dalších veřejných akcí, jež vyžadují přímou fyzickou přítomnost aktérů. Vysokoškolské přednášky, organizování klubových akcí na daná témata, panelové diskuse apod. za účasti studentů a odborníků lze ocenit jednoznačně kladně. Oslovovat inteligenci je nutné. Oproti tomu manifestace za účasti několika desítek účastníků lze považovat za zbytečné, ba přímo nebezpečné, neboť jsou velmi vhodnou příležitostí k vyvolávání provokací, jež by dokázaly ospravedlnit následný policejní zásah. Jsme přesvědčeni o tom, že k něčemu podobnému dříve či později skutečně dojde. Naproti tomu svolávání velkých manifestací, třeba i za cenu výrazného snížení celkového počtu podobných akcí, jichž by se ale na druhou stranu účastnily tisíce sympatizantů, je nutno považovat za přínosnou demonstraci síly a jednoty. Navíc lze předpokládat, že by si odpovědní činitelé rozmyslili nějaké provokace, jež by mohly vést k masakru. Navíc česká veřejnost všeobecně násilí nesnáší.

Přistupme ale od slov k přímým činům, prozatím alespoň na poli šíření informací. Pro úplný začátek, jímž se posuneme o nepatrný dílek cesty z Bodu nula k cíli, navrhujeme všem vzájemnou spolupráci založenou přinejmenším na výměně odkazů na našich internetových stránkách, reciproční výměnu reklam ve vydávaných tiskovinách a také výměnu zahraničních kontaktů a zdrojů informací. Spolupracujme, demonstrujme vznikající jednotu.