Udělám cokoli. Zn. pro peníze, pro slávu

Autor: Národní myšlenka <redakce(at)narmyslenka.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 28. 11. 2000

Čtete alespoň někdy noviny nebo časopisy? Všimli jste si znatelného nárůstu článků, které čtenáře přesvědčují, že je zcela normální a dokonce neškodné užívat drogy? Naskýtá se otázka, kdo jsou ti, co taková nepravdivá a zcela zjevně škodlivá tvrzení šíří. A proč tak činí? V čím zájmu ohrožují nejen zdraví, ale i životy mladých nezkušených lidí, kteří nejsou ještě schopni vlastním rozumem pochopit, že jim někdo dokáže tak bezostyšně lhát?

Proč jsou vůbec ochotni vyměnit svůj úspěch za životy pomýlených a zmatených obyvatel této země? Začalo to kdysi docela nenápadně, omlouváním narkomanů. Málokdo na tom tehdy viděl něco špatného. Kampaň se však rozjíždí na stále vyšší obrátky, dnes už se docela veřejně volá po legalizaci některých druhů drog a dokonce se mnozí zcela nepokrytě zastávají jejich dealerů, vyhledávajících nové zákazníky mezi velice mladými, často ani ne patnáctiletými dětmi, jimž poskytují zcela zdarma startovací dávky, aby je navykli na drogu a později dostali vše zpátky i s přebohatými úroky. Novinář pak celou kauzu nezapomene patřičně upravit, z útočníka vytvoří oběť protidrogových zákonů a vše pořádně rozmázne ve svém plátku. Soudci si pak musí pořádně rozmyslet zda chtějí dostát svému svědomí a stát se přitom obětí rozpoutané štvanice nebo se na všechno vykašlat a hodit to celé za hlavu. Ti stateční mají můj obdiv.
Novináře podílející se na této hanebné kampani lze rozdělit obecně na dvě základní skupiny. Jedni jsou aktivními uživateli drog stýkající se s podobně orientovanými lidmi a uveřejňující své články všude kde se dá, druzí pak zdánlivě seriózními zaměstnanci významných deníků a časopisů. Pro kampaň za legalizaci drog, zatím jen měkkých, ovšem tvrdé budou brzo po nich následovat, je charakteristické, že v jejích předsunutých liniích stojí právě příslušníci prvé skupiny. Je to pestrá směs podivných existencí, mezi nimiž můžeme najít bývalé pacienty psychiatrických léčeben, mající mimo drog nejroztodivnější záliby svědčící o duševní nevyrovnanosti, například krvavé psí zápasy. Podíváme-li se na jejich konání na poli propagace drog ve světle této skutečnosti, může nás napadnout znepokojivá myšlenka. Nedělají to snad proto, že se rádi dívají na utrpení živých bytostí? Vždyť krev psí a krev lidská jsou si na první pohled tak podobné! Co když se jim zamlouvá pohled na smrt plnou utrpení? Co když právě proto vnucují mladým lidem nebezpečné drogy? Ohroženy jsou pak naše děti, paradoxně však i děti těch, kteří si článečky těchto pánů a dam tak rádi čtou a dokonce s nimi i souhlasí. Je však vskutku pozoruhodné a znepokojující, že šílené výplody těchto zmatených grafomanů někdo dokáže otisknout a dokonce honorovat.

Pokud by šlo jen o izolovanou skupinku psychicky nevyrovnaných lidí, mohli bychom nad tím mávnout rukou a brát to jen jako úsměvnou kuriozitu. Jenomže situace je mnohem, mnohem závažnější. Na obranu drog a jejich zneužívání totiž vystupují i novináři deníků vycházejících ve statisícových nákladech. Dopad na obyvatele tohoto státu a zvláště pak na mládež je strašlivý. Lidi ochotné naslouchat je velice snadné přesvědčit o čemkoli. Stačí to jen omílat a opakovat stále dokola jako starou ohranou desku. Dnes jsou v kurzu drogy; co bude na řadě příště? Morální ospravedlňování pedofilie nebo vražd starých lidí? To není nesmyslný nápad. Je nutné si uvědomit, že novináři propagující drogy a s tím spojené jejich zneužívání vůbec nepřemýšlejí nad tím, co označují jako jedině správné. Zajímá je hlavně jejich vlastní zisk. Pokud snad se v nich probudí svědomí, jistě ho šikovně uspí sumičkou jidášských peněz, kterou za své článečky plné návodů na bolestivou sebevraždu, zakrytých šikovně hesly volajícími po neomezené svobodě, obdrží. Hned potom se vrátí do svého luxusně zařízeného domu či bytu, sednou si večeři a po ní si budou hrát se svými dětmi. Přesně v tom okamžiku jen o pár set metrů dál bude uplakaná matka s dávno rezignujícím otcem čekat u pomalu vychládající večeře na své vlastní děti, které k nim však už nikdy nedorazí. Budou v tu chvíli totiž ve strašných bolestech umírat v nějakém špinavém pelechu s tělem zničeným jedem, ke kterému se dostali z popudu pana novináře, který se právě převléká do čistého pyžama a chystá se ulehnout do běloskvoucích peřin. Jak rád bych někdy takového člověka v čistém nočním oděvu, ale s rukama od krve, přiměl z postele vstát, chytil jej za límec a dotáhl na místo kde umírá nějaký podobný narkoman smrtí tak hrůznou, že to zdaleka překonává i nejděsivější Zolovy popisy delirií, chytil ho za klopy pyžamového kabátku, zatřepal jím a zakřičel mu zblízka do obličeje: „Pane! Tohoto člověka máte na svědomí vy! To vy jste ho přesvědčil, že na užívání „lehkých“ drog nic není! To kvůli vám s nimi začal a pak už nevěděl kde přestat! Jen pro svou slávu, popularitu a pro peníze jste toho člověka zabil!“ Vydržel bych se mu pak dlouho dívat do očí, tak dlouho, dokud bych v nich nenašel alespoň záblesk poznání a přiznání vlastní viny. Bojím se však, že bych nahlédl jen do očí zbabělce, neschopného přiznat vlastní vinu. Snad bych si i vyslechl obhajobu tak podobnou obhajobě jakou přednášejí u soudu zločinci, kteří si najmou vraha na jiného člověka: „Ano, já jsem mu sice tu myšlenku vnucoval, přesvědčoval jsem ho, že to tak má být a že se nemůže nic stát, ale za všechno může jen on! To on přece nese veškerou zodpovědnost za vlastní jednání, já nemohl vědět, že na konci toho všeho bude mrtvý člověk!“
Vím však, že to neudělám. Po takové odpovědi bych se totiž neudržel a zabijáku od redakčního stolu bych naplival do obličeje. Takové jednání je však trestné a nezáleží na tom, zda se plive na kněze či na vraha. Před zákonem jsou si oba rovni. Každý slušný a poctivý člověk by se však měl všemi silami a legálními prostředky zasadit o to, aby v jeho okolí nedocházelo k nepravostem páchaným lidmi. Co tedy činit? Jak dostát své povinnosti? Je několik možností. Nejjednodušší a zcela samozřejmý by měl být bojkot těch tiskovin, které se na drogové kampani podílejí. Přispívat vlastními penězi na platy těchto bezcharakterních individuí je opravdu nerozumné. Jak se však zapojit do aktivního boje proti nim? Můžeme na ně nadávat, tím však nezměníme nic. Můžeme na ně veřejně upozorňovat, tím ale příliš mnoho nedosáhneme, neboť naše názory na stránky oficiálního tisku neproniknou. Můžeme je ale také bedlivě sledovat, nedopřát jim klid a kdykoli nějak uklouznou a poruší zákon, okamžitě to nahlásit odpovědným orgánům. Že to vypadá jako udávání? Ale kde! Nelze přece označit jako udávání pokus o záchranu lidských životů, třeba zrovna životů dětí vašeho souseda nebo kamaráda. K takovému postupu je však třeba kvalitní právní zázemí. V naší zemi se už našla skupina lidí, která se před spravedlivým zákonem a případným oprávněným trestem zastává lidí, které by prostý člověk mohl nazvat bolševickým ksindlem a moc by se nespletl. Skupina odborníků, která by se ujala případů vyvolaných lidmi, kteří chtějí jen chránit právo na život pro všechny včetně těch, kteří si pro své mládí ještě nedokáží uvědomit jak moc chtějí žít a tak celý svůj život mění za krátkodobé pocity falešného štěstí, tu však zatím není.