Rudá hrozba

Autor: Jan Maloušek <janmalousek(at)seznam.cz>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 01. 05. 1999

V roce 1917 bolševici uchvátili pomocí vlády sovětů moc v Rusku. Ačkoli o ni museli ještě téměř tři roky bojovat, na tom, že jsou u vesla, to již nic nezměnilo. Zároveň ovšem chtěli revoluci exportovat do válkou rozvrácené Evropy a vytvořit světový sovětský stát dělníků a rolníků. Byla to obrovská rudá síla, která jako krvavá vlna zalila náš kontinent. Tehdy ovšem národy, zdá se, nebyly ještě pro revoluci připraveny; kořeny tradice a morálky byly zapuštěny v hodnotách minulých staletí příliš silně. A tak se rudá revoluce tehdy rozbila o odhodlání a bodáky Freikorps, Horthyho honvédů, polských, rumunských a českých vojáků za pomoci bílých gardistů na Rusi. I samo sovětské Rusko se, byť po řadě desetiletí, zhroutilo. Sice ne díky „kontrarevoluci“, ale hospodářsky, ale zhroutilo.

Zrůdná komunistická ideologie však nepadla spolu s hospodářstvím. Její propagátoři rafinovaně změnili taktiku, poznavše, že Evropa není pro revoluci velkého formátu připravena. Cíl však zůstal tentýž. Je jím řídit všechno, ovládat všechny z nějakého „ředitelství Zeměkoule“. Domnívám se, že komunismus zdaleka není na ústupu, nýbrž na opak. Jen forma se zásadně proměnila. Vezměme současnou realitu, porovnejme ji se „starými“ komunistickými praktikami a cíli.

Komunistický internacionalismus byl plynule nahrazen novým zaklínadlem - globalisací. Ta se v posledních deseti letech stala metou, k níž se navíc blížíme mílovými kroky. Na místo družby nastoupila integrace. Národní hrdost je potlačována a zesměšňována stejně jako dříve. Boří se stále jakékoliv tradice, změny ve státní administrativě, nerespektující jakékoli historické hranice jsou již všedním úkazem (na př. euroregiony; také naše nové vyšší územně (samo)správné celky nápadně připomínají paskvily z let 1949 -60). Zrušit soukromé vlastnictví se nepodařilo zcela ani v bývalém komunistickém světě, nicméně dnešní socialistické vlády mají dost prostředků, jak alespoň nakládání se soukromým majetkem omezit. Mezi ně patří zejména daně z nemovitostí, daně dědické, státní plánování a regulace zemědělské výroby. Omezení práv vlastníků půdy není jen v určování, co se kde bude pěstovat, ale i v tom, co se kde bude stavět. Obdobná je i situace s dědickým právem. Slučování bank a jejich skupování několika málo silnými skupinami umožňuje Mezinárodnímu měnovému fondu a podobným organisacím takové (ničím nekontrolovatelné) doslova globální přerozdělování prostředků, že si to snad ani Marx nedovedl představit.

Pomocí odborů je ničeno hospodářství a jsou omezována hospodářská vedení firem a podniků. Že odbory nehájí zájmy zaměstnanců (v čemž je opodstatnění jejich existence), ale jsou neovladatelnou nátlakovou skupinou, můžeme vidět na příkladu marné snahy o jakoukoliv sebemenší reorganisaci státních drah. Přitom zefektivnění provozu by pomohlo nejen majiteli, ale i zaměstnancům a především zákazníkům.

V prosazování různých státních monopolů v dopravě, obchodu a spojích se ukazuje podobnost komunistů a globálních socialistů v celé své nahotě. Pamatujete se na „urbanisaci venkova a ruralisaci města“? Ani od toho nebylo ustoupeno; jen se nyní volí termíny jako dopravní obslužnost, decentralisace, dekoncentrace výroby a pod. Zde je ovšem zcela na místě poznamenat, že tento problém má širší základ. Velké průmyslové a městské aglomerace logicky přináší řadu problémů ve všech oblastech. Paralelně však mějme na paměti starý marxistický cíl sjednocení měst s venkovem a rovnoměrné zalidnění světa, jehož účel mi zůstává skryt.

A nyní přijde argument z nejvýmluvnějších. Zde se podobnost, ne-li totožnost, obou zřízení, komunistického i globalistického, objevuje snad nejcharakterističtěji. Je to strach z politické konservativní pravice, označování ideologických protivníků za fašisty. Mimochodem, nepřipomíná to tolik pranýřované svalování vší viny na Židy a „židozednáře“ v nacistickém státě? Kolik lidí nejen u nás, ale na celém světě pamatuje fašistickou realitu? Mnozí ani přibližně netuší, co je to za ideologii. Přesto slyšíme dnes a denně, jak je kdekdo za fašistu označován. V tomto se opravdu nic nezměnilo.

Na konec ještě „maličkost“: prakticky v celé Evropě vládnou socialisté, „postkomunisté“, liberálové, v některých „demokratických zemích“ dokonce otevřeně komunisté! Když se někde v cizině dostanou nacionalisté do parlamentu (u nás, bohužel, taková schopná strana není), je to katastrofa celosvětových rozměrů. Marxistická KSČM s 15% preferenčních hlasů je pomalu partnerem pro vstup do vlády a z médií je čas od času slyšet uklidnění podhradí, že se nic neděje, že 85% lidí by je nevolilo a že jsou zvoleni demokraticky. A my, Češi, k naší národní hanbě, se jistě propracováváme do čela v přípravě našeho státu na globalisovaný svět. Zcela podle hesla poturčenec horší Turka! Plíživá socialistická revoluce vítězí na všech frontách za vydatné pomoci svých současných i budoucích obětí. Národe, procitni!

Neodpustím si však poznamenat, že přes toto všechno je naše situace - zatím - zajisté lepší, než byla za vlády KSČ pod taktovkou Kremlu. Vždyť již jen samo umožnění existence nacionalistických a konservativních politických subjektů a z ní vyplývající možnost účasti na politickém boji je pro nás nadějí, jež dříve nebyla.