Je zač se omlouvat?

Autor: Richard Hercik <(at)>, Téma: Uvahy, Vydáno dne: 01. 02. 1999

V nedávné době proběhla v tisku zpráva o tom, že se skupina křesťanů vydala po stopách křížových výprav do Svaté země. Touto poutí chtěli požádat židovský a islámský svět o odpuštění. O odpuštění nejen jednotlivých, konkrétních nepravostí, které se za křížových výprav udály, ale i za samotnou existenci křížových výprav.

Také katolická církev (poutníci byli protestanti) uvažuje v souvislosti s rokem 2000 o omluvě za řadu věcí z její minulosti, přičemž kruciaty jsou mezi nimi. Nabízí se tedy otázka, zdali se má Církev, a potažmo celé křesťanstvo, vůbec za co omlouvat a jakou formou tak má činit.

Církev, která byla založena Ježíšem Kristem, je ze své podstaty svatá, neomylná a dokonalá. Skládá se z mystické (nadpřirozené) a pozemské části. Tyto dvě části jsou samozřejmě neoddělitelné a jednotné. Nás však zajímá část pozemská. Tou rozumíme všechny svátostně pokřtěné lidi. Od papeže, přes biskupy a kněze, až po prosté věřící. Církev se tedy zde na světě skládá z lidí. A lidé nebyli stvořeni jako dokonalí a neomylní. Lidé dělají dobré věci, ale konají také špatné věci. To se týká všech lidí, tedy i křesťanů. Ačkoli je tedy Církev ze své podstaty svatá a dokonalá o lidech, ze kterých se skládá to samozřejmě neplatí. Každý může dojít svatosti, ale nikoliv jen přijetím křtu, nýbrž správným životem. Z toho vyplývá, že špatnosti a nepravosti se nevyhnou ani křesťanům a Církvi. To ovšem Církev nikdy nepopírala. Nazývá-li se svatou, míní tím, a vždy mínila, svoji podstatu a nikoliv kvalitu svých členů. Špatné věci se v Církvi děly, dějí a jistě dít budou. Tomu nelze zcela zabránit. Církev se však vždy snažila tyto negativní jevy omezovat. Je značně nespravedlivé a neobjektivní vinit ji z nečinnosti a pasivity. Církev je svoji podstatou specifickým společenstvím a tak i metody řízení a spravování jejích záležitostí jsou odlišné od těch světských. Také zveličování chyb Církve je v posledních dvou stoletích značně populární. Špatné jevy jsou nafukovány do obrovských rozměrů a je podle nich posuzována Církev jako celek, tedy i se svým učení, které je ve skutečnosti v rozporu se závadným chováním jednotlivých křesťanů. Dalším nešvarem dneška je posuzování minulosti z dnešního hlediska. Například trest smrti upálením dnes považujeme za nelidský a krutý. To je ale dnes. Co se nám ve 20. století zdá kruté, bylo ve středověku uznáváno v š e m i za zcela běžné a normální. A my to musíme posuzovat ne z dnešního, ale z jejich pohledu!

Závěrem bych chtěl říci, že se nebráním diskusi o jednotlivých jevech, které se v Církvi vyskytly v její historii. Je však naprosto nutné oddělovat konkrétní činy lidí a myšlenky, ideje a pohnutky, které stály v pozadí tohoto konání. To samozřejmě platí pro jakoukoliv seriózní debatu. Co se týče případné omluvy ze strany křesťanů za činy spáchané jejich souvěrci v historii, nevidím žádný zvláštní důvod, proč by zrovna křesťané měli tuto omluvu učinit. Je to stejné, jako kdyby se měla Česká republika omlouvat za všechny špatnosti spáchané občany ČR, Sokol za činy spáchané jeho členy nebo britská královna za kolonisaci a s ní spjaté nepravosti. Tím bychom došli k tomu, že by se za chvíli omlouval každý (minimálně za své předky). To mi připadá jako zcela absurdní situace. Proto se domnívá, že připravovaná omluva ze strany Vatikánu není příliš vhodná. Ostatně Církev se již omluvila a omlouvá stále. Jak? Svou každodenní činností, kterou se stará o duchovní (nejen) blaho všech lidí, o nemocné, trpící, opuštěné a jiné kteří potřebují pomoc. Zachová v dnešní konzumní společnosti morální hodnoty, které pomáhají společnosti přežít, působí ve sociální sféře, v kultuře, ve zdravotnictví, školství, atd. A to je ta nejlepší forma, kterou se Církev společnosti nejen omlouvá, ale i tísíckrát nahrazuje škody způsobené jejími nedokonalými členy. Tedy ne okázalá prohlášení, ale každodenní trpělivá a poctivá práce.