Recenze: Sebedestrukce Západu

Už od dob P. Buchanana se mnoho autorů zabývá krizovými jevy západní civilizace, její destrukcí, úpadkem a dokonce přímo smrtí. Také IVK vydal nedávno knihu ke shora uvedenému tématu.

Zpráva o sebedestrukci Západu není poplašná zpráva. Má základ v krizové realitě, kterou kniha dobře popisuje. Krizovou realitu spíše cítíme, než vidíme. Při letmém pohledu na život lidí žádná sebedestrukce není zřetelná. Západní společnost je materiálně vyspělá na úrovni, na jaké ještě nikdy nebyla, mající sice nějaké nedostatky, ale viditelné krizové stavy přináší teprve koronavirus, který spíše upozornil na zranitelnost, než že by způsobil vyloženou zkázu. Mluvit s lidmi o destrukci je zatím ještě jen vyvolávání nepochopení. Signálů blížící se destrukce ovšem přibývá. Pro mne je třeba konkrétním nebezpečím, že nám dochází uhlí, navíc EU nás nutí snížit uhlíkovou stopu a my nebudeme mít během dvaceti let už žádnou možnost vyrábět elektrickou energii, protože jsme zanedbali výstavbu jaderných bloků. Varující signál je zadlužování. To jsou zcela známé a viditelné případy.

Další signály jsou již méně zřetelné, pro mnohé obtížněji pochopitelné, avšak zcela rozhodující, pokud chceme hovořit o krizi. Celkově jsou tyto krizové segmenty:

1/ Biologická krizová realita: Viditelné vymírání evropských etnik a jejich nahrazování etniky z jiných kontinentů, což zavléká do Evropy kulturu těchto etnik včetně násilí všeho druhu. K tomu patří též pokles vitality mladých lidí, větší nemocnost, zvyšující se zátěž zdravotnictví, neschopnost snášet nepříznivé podmínky apod.

2/ Krizová změna prostředí: Znečištění životního prostředí, vyčerpávání zdrojů, ničení biosféry (oteplování neuvádím, nejsem přesvědčen, že jej způsobuje jen člověk).

3/ Kulturní dekadence.

Staří filozofové a myslitelé se nezabývali prvními dvěma segmenty krize, protože donedávna neexistovaly. Vždy se jednalo o nějaké kulturní řešení a vždy se předpokládalo, že biologická a enviromentální realita se nějak řeší sama v rámci přirozených principů. Člověk ovšem postoupil ve svém odpřirozenění tak daleko, že narušil přirozený vývoj prvních dvou segmentů reality. Taktéž i shora uvedená kniha Václava Klause a jeho kolegů se zabývá pouze třetím segmentem krize. Nechci to považovat za chybu, ale je na to potřeba upozornit, jestliže kniha má tak sebevědomý název. Nechci tvrdit, že kulturní segment krize je zanedbatelný, navíc kulturní chování člověka ovlivňuje i první dva segmenty. Námět, kterým se kniha převážně zabývá, bych nazval: „destrukce tradičních hodnot evropské civilizace“. Předešlu, že zde je kniha vyčerpávající v popisu této destrukce, vynikajícím a naprosto pravdivým způsobem podaná. Dále shrnu obsah knihy, moje poznámky a názory v dalším textu jsou ležatým písmem.

Na začátku je V. Klausem popsaná kampaň levicových aktivistů mající za úkol zničit demokracii a omezení občanských svobod vymyšleným konstruktem „liberální demokracie“. Nejedná se ani o liberalismus ani o demokracii. Proti tomu staví systém parlamentní demokracie a systém ideově vymezených politických stran. Připomíná, že jeho ideálem vždy byl kapitalismus a nedovedl se smířit s nějakými ústupky do oblasti sociálních experimentů. Proto s obavou pozoroval na Západě vzrůstající ideologii rovnostářství a ekologického alarmismu, tzv. kulturní revolucí neomarxismu. Připomíná, že s J. Habermasem (viz dále) vedl diskuse. Dnes je ohroženo vše, nejen hmotná kultura. Výraz „kulturní revoluce“ je urážkou kultury i revoluce. Pod čarou potom připomíná, které hlavní pevné body lidské společnosti byly dotčeny revolucí: revoluce v pojetí člověka (muže a ženy), revoluce v pohledu na rodinu, revoluce pohledu na stát (který v průběhu našich životů přestal být považován za základní rámec organizace lidské společnosti). Pohlaví člověka je pro mnoho progresivistů (a pro s nimi spřažený mainstream) už jen „umělý konstrukt“. Tradiční rodina začíná být považována za anachronismus a je všemi silami potlačena (Barnevernet – právo

odebírat děti rodičům). Národní stát je považován za dávno překonaný relikt minulých století (avšak právě na půdě národních států došlo ke vzniku demokracie).

Marxismem inspirované komunistické revoluce bořily jen staré výrobní vztahy. Nechtěly měnit člověka, pouze jeho myšlení. V neomarxismu byl základní pojem třídního boje opuštěn. Antagonistický vztah proletářů a vykořisťovatelů byl vystřídán nově objevenými, nově zkonstruovanými antagonismy. Nové dělicí čáry – etnicita, rasa, gender, sexuální orientace, náboženství, imigrace. Norma a styl zásadním způsobem narušují národní soudržnost, což vidíme především v USA. Nová konfliktní linie mezi transnacionálními progresivisty a demokratickými nacionalisty je vykonstruovaná, nemá přirozený základ (na rozdíl od bývalých komunistů, kteří měli ke své revoluci materiální důvody). Společnost nepotřebuje tuto revoluci. Transnacionalisté (univerzalisté) ví, že jejich revoluce je konstrukt, který není potřebný a nic nepřináší, proto uchopili ekologickou agendu do svých rukou, aby s ní mávali a v rámci ní potom dokázali prosadit svoje ideály (shora dobře shrnuté).

Autor knihy si stěžuje, že chybí výraz kompletně popisující tuto kampaň. Já mám s tím také potíže, ale zatím pracovně používám antropologický univerzalismus, který se snaží o rovnost ve výsledku. Tato rovnost se ovšem netýká materiálních hodnot a proto unikla pozornosti mocných. Jakmile ovšem začala svět obcházet ekologická agenda požadující zásadně změnit náš materiální život, mocní tohoto světa se do ní zařadili a stali se sponzory určitých aktivit, které jim vyhovují.

Václav Klaus odmítá se hlásit k „průmyslu lidských práv“ a uznává jen práva občanská. EU vyžaduje loajalitu, která je nejasná (nereálná, nedosažitelná). Nedorozumění, které měl s Václavem Havlem, bylo v koncepci chápání lidských práv jako občanských (Klaus) oproti chápání jako univerzálních (Havel). Přeměna občanů v antropologické skupiny (podle rasy, genderu, sexu, kultur, náboženství) v rámci „politiky identit“ je katastrofické anarchistické chování mající za účel rozložit identitu k národu a státu, jako předzvěst totality řešící vše.

Autor vysvětluje svůj výklad multikulturalismu jako rozdílnost kultur v rámci světa, ale monokulturu uvnitř státu. Multikultura uvnitř státu je snaha o chaos a anomii. Dnes se tato snaha projevuje nejvíce v USA. Doplácí se na ni vnitřním konfliktem v Evropě. Vznikají práva menšin, která jsou vlastně výsadami skupin. Ruší se občanská rovnost příležitostí.

Následující kapitoly psané Jiřím Weiglem se zabývají „kulturní revolucí“ v USA a hnutím BLM. Autor mluví o strachu. Nejen z pandemie, ale hlavně z uměle vyvolaného strachu z ekologických hrozeb. Ladislav Jakl mluví o dnešních USA, jejich vnitřní krizi, o Trumpově vzpouře univerzalismu. Ptá se, jaká je vlastně dnes autorita USA, v čem jsou autoritou? Jen tím, že mají největší armádu a nejvíce základen? Co lze od nich očekávat? Jaký směr?

Aleš Valenta zkoumá příčiny současné levicové kulturní revoluce. Kulturní revoluce vznikla v poválečném období, kdy západní státy díky kapitalistické ekonomice a sociálnímu státu prožívaly hospodářský rozvoj a dělnická třída zbohatla. Marxisté přesunuli svůj boj do kulturní oblasti, vytvořili na univerzitách filozofické základy neomarxismu (Frankfurtská škola, Habermas), které se staly základem současného antropologického univerzalismu. Skrze kulturní frontu se měly některé segmenty marxismu prosadit. Autor popisuje jednotlivé projevy této teze. Viditelně nemá shrnující název pro celé hnutí.

Ivo Strejček vysvětluje opět projev krize a zamýšlí se nad tím, co dělat? Řešení vidí v politické oblasti. Nejprve si musíme uvědomit mohutnost krize a její zdroje: Čelíme samotnému ohrožení existence civilizace, která v minulosti přinesla prosperitu, svobodu a demokracii. Podstatou útoku je krajně levicový útok na svobodu a hodnotový základ. Cílem musí být uhájení společenského řádu před chaosem. Začít se musí od důkladného formování a obsahové transformace vzdělávacího procesu. Politické zvládnutí je vyloučeno bez aktivní podpory občanů. Na ně se političtí vůdcové musí obrátit přímo a neočekávat pomoc od stávajícího personálního obsazení mediálních prostředků. „Je čas se silně ozvat….“, jak to řekl Trump. Michal Semín dále potom rozebírá krizi v USA. Petr Hájek pokračuje výkladem vzniku levicového hnutí v USA. Tvrdí, že všechno tu už bylo. Zažili jsme to v komunistické totalitě a při jejím nástupu. Tvrdí, že aktivisté přestřelují a kyvadlo vychýlili příliš na jednu

stranu a tím se musí kyvadlo tím silněji vrátit. Východ si mezitím osvojil moderní kapitalismus a vrátil se k tradiční kultuře: pravoslaví, buddhismu, hinduismu, konfuciánství. Západ mezitím popřel křesťanství a „líbá nohy“ vetřelcům na cestě k „podvolení“. Hájek se baví jak tenistka lesba Navrátilová, která se vydávala za ženu, a její výkony byly posuzovány jako ženské, křičí, že proti ní hraje muž, který si ovšem říká žena. Ale vždyť to sama podporovala (společné šatny, univerzální záchody, kvóty apod.). Nebude se snad na hřišti posuzovat, kdo je muž a kdo žena, budeme mít sport antropologicky univerzální jako je to na záchodech?

Příspěvek Tomáše Břicháčka je významný přesnějším vyčíslením všech zhoubných jevů „kulturní války“ a role Evropské unie v této válce. Velice důležité pro vysvětlení v čem je zapotřebí aktivity EU zamítat.

Závěr:

Kniha dobře popisuje krizový stav Západu. Nelze než souhlasit. Vynikající jsou informace a reflexe evropských struktur a vyčerpávající názory na jednotlivé jevy. Ale protože kniha se nezabývá hlubšími příčinami vzniku „kulturní revoluce“, nemůže také podat spolehlivé řešení. Copak jen tak pro legraci začali levičáci obsazovat univerzity? Co se dělo se školstvím? Proč jim v tom pravice obdařená penězi a souhlasem obyvatelstva nezabránila? Kde se vzala bezideovost, nihilismus, ztráta úcty k tradicím? Myslím, že je zapotřebí poctivě přiznat, že levičáci nemají jediní zásluhu na sebedestrukci Západu.

Kapitalismus přece nebyl nikdy milován, byl trpěn pro svoji vysokou schopnost organizovat hospodářský pokrok a funkční státy musely mít k disposici vedle něj paralelní morální ideu, protože tržní systém sám o sobě morální pravidla nevytváří a je založen spíše na těch méně morálních (jisté bezohlednosti, sobectví apod.). Jenže zastřešující morální idea se na Západě postupně vypařila a u nás po převratu bylo učiněno vše, aby staré národní ideály, které jediné lidi spojovaly, se neobnovily a existující zanikly. Byl to postupný proces individualizace, jakéhosi „odloučení“ člověka od společnosti, postupný nezájem o osud „rodných kolektivů“ rodiny, obce a národa. Dnes vidíme významný nezájem o pokračování rodu, hroby zarůstají travou, děti se nerodí v reprodukčním množství, přesahující hodnoty nemají úctu, nikoho nezajímá nic kromě „zážitků“.

Celá kulturní krize má dva pilíře: 1/ exaltovaný individualismus (odmítání rodných kolektivů a všech přesahujících hodnot). 2/ antropologický univerzalismus (snaha o rovný výsledek všech antropologických skupin).

Řešení začíná tam, kde se vývoj pokazil. U znovuobnovení hodnot kolektivů národa, obce a rodiny. Protože pouze v jejich rámci je možno s pomocí emotivních vztahů řešit problémy nové doby včetně ekologického a biologického segmentu krize, protože jedině v „úctě k lidu“ (sounáležitosti s národem) je možno demokraticky vládnout. Celá tato kontrarevoluce nemůže jít někam daleko do minulosti (abychom nezabloudili opět do iluzí), musí být založena na demokracii, svobodě spojené se zodpovědností, občanské rovnosti a rovnosti příležitostí a prostě ke všemu tomu, co už hlásal Masaryk, doplněné o nové výzvy v oblasti biologické a enviromentální.

autor: Vlastimil Podracký

Sebedestrukce Západu; Rok vydání 2020; Nakladatelství Institut Václava Klause; Václav Klaus a kolektiv

Author: Jiří Hojer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *