Převzato na základě souhlasu autora z FB stránek Nacionalismus – příspěvek z 15. 3. 2019.
Je potřeba národ? Čas od času člověk narazí na poměrně velmi zvláštní názory. Některým je poskytováno dokonce podstatného sluchu (jako například tomu od Ernsta Gellnera, že národ nevytvořil nacionalismus, ale nacionalismus vytvořil národ). Z tohoto nepříliš logicky ušitého pytle je také postoj českého novináře a spisovatele Pavla Kosatíka, který své postoje shrnul následujícím způsobem: „K čemu je nám dobré, že jsme národ? K ničemu. A jsme jím vůbec? Peroutka napsal, že jsme prostě obyvatelstvo, které tady zbylo. Je to špatná zpráva? Nejenom. Ukazuje, že konečně zas může být i něco lepšího než národ.“Tyto představy v Evropě natolik zdomácněli, že celé období po druhé světové válce lze (zvláště pak v západní Evropě) s určitou nadsázkou považovat za období snahy o deinstalaci národů. Tato ideologie je mylně někdy nazývána jako multikulturalismus. Multikulturalismus to však není, jedná se totiž o úplnou unifikaci. Ideologové multikulturalismu se totiž „pouze“ domnívají (což je poměrně bláznivá představa), že jednotlivé národy mohou vedle sebe žít v jednom státě a vzájemně vytvářejí kulturní rozmanitost a obohacení. Většina současných evropských kulturních elit ale usiluje o mnohem víc. Oni si přejí a domnívají se, že žádné národy ani být nemají, prostě a jednoduše sní o společnosti bez rozdílů, tedy o společnosti nerozmanité. (někdy se dokonce domnívají, že národy ani neexistují).Asi nejrozšířenějším argumentem proti existenci národů (pokud je vůbec připouštěna jejich existence) je teorie, že vše odlišné proti sobě vždy logicky musí vystupovat, což se často děje násilnou formou. Svět bez národů (svět bez hranic, svět bez rozdílů) je tak prezentován jako svět bez násilí. Tato utopistická představa naráží ovšem na reálný život. Lidstvo se chovalo násilně mnohem dříve, než existovali vůbec nějaké národy a i v rámci jednoho národa se stejnou měrou vzájemně potírali (klasickým příkladem je antické Řecko nebo středověké Německé státy). Ostatně i muži a ženy jsou rozdílní a zdá se že manželství je poměrně funkční instituce tam, kde nevítězí egoismus jednoho z partnerů. Jednoduše řečeno války nesouvisí s existencí národů (a nacionalismu) nýbrž mají mnohem hlubší kořeny. Národy maximálně pomáhají k mobilizaci mas pro tyto války, příčinou těchto válek je však většinou osobní ambice několika málo jedinců. Je tedy potřeba národ ? Možná špatně položená otázka. Národy jsou reálnou skutečností, je to vlastně podobné pouto jakým je rodina, založené na skutečné či domnělé příbuznosti a kulturní a společenské podobnosti. Nic z toho není absolutní. Stejně jako v rodině nejsou všichni její členové vzájemně pokrevně příbuzní, nejsou úplně stejní a mají dokonce někdy i rozdílné kulturní a společenské preference, také národ není zcela homogenní entitou. Přesto existuje. Chcete důkaz. Je to tisíciletá naše historie, je to naše kulturní odlišnost od ostatních, je to náš jazyk, to vše nás odlišuje a činí jedinečnými. Jaký by byl svět bez národů ? Jezdili by jste poznávat jiné země a jiné kultury ? Proč, když tam budou žít stejní lidé, jako jste vy ? Ano národů je nám potřeba a je dobré kultivovat vše, co nás národem činí.Právě dnes v den, kdy si připomínáme 80 let od počátku okupace Německem, která mohla vést až k úplnému zničení našeho národa je dobré si tyto věci připomínat. Před 80 lety se vzdala země, ve které byl celá dvě desetiletí v zájmu korektnosti potlačován vřelý cit k vlastnímu národu a byl nahrazován všečlověčenstvem. Výsledek pak bylo bezprecedentní opuštění vlastního území a ztráta vlastní svobody prakticky bez jediného výstřelu. Žádná jiná země Evropy se bez boje nevzdala. Právě dnes, kdy terorista na Novém Zélandu zavraždil několik desítek obyčejných a bezbranných lidí (přistěhovalců), neboť nesouhlasil s kulturní a etnickou náhradou původního obyvatelstva v celé Evropě je dobré se zamyslet, zda vnucování a šíření myšlenek, které odnárodňují naší zemi nepřinášejí mnohem více násilí, negace, frustrace a beznaděje, když přimějí člověka udělat takový čin, jaký se stal. Možná by bylo vhodné konečně také přijmout fakt, že v naší společnosti kromě těch, kterým je unifikace (a tedy reálné nahrazení současného národa onou jednotou) jednoduše zcela lhostejná, mohou a smí také existovat lidé, kterým to lhostejné není a cítí takový vývoj společnosti (myšleno k zániku národů a jejich rozmělnění v univerzálních všelidských společnostech) jako ohrožení svých nejbytostnějších práv a zájmů.